Ten graf zná každý, kdo prošel jakýmkoliv kurzem ekonomie. Na vertikální ose množství coby nezávislá proměnná (proč tomu tak je?) a na horizontální ose množství jako závislá proměnná. Na grafu klesající poptávková křivka a rostoucí nabídková křivka. V průsečíku obou křivek bod rovnováhy.
Vypadá to jednoduše, ale za tímto grafem a jeho zjednodušeným vysvětlením ve skutečnosti stojí dost velké množství ekonomické teorie. Bohužel, pokud budete tuto teorii ignorovat, snadno se vám stane, že napíšete článek jako Martin Mojžiš v Týždni, který úplně mine podstatu celého problému. Článek má být úvodem k sérii rozhovorů, na kterou se velmi těším, ale on samotný selhává.
Cílem článku bylo záměrně vytvořit polemickou náladu, která by navodila následující rozhovory. A jedním z ekonomických konceptů, který si Martin Mojžiš ke své polemice vybírá, je právě graf nabídky a poptávky - konkrétně popis ze slovenského překladu Samuelsonovy a Nordhausovy učebnice ekonomie Z ní cituje:
„Princípy, ktoré sme tu načrtli, môžu pomôcť vysvetliť známu otázku, ktorá znepokojovala Adama Smitha. Čudoval sa, ako je možné, že voda, ktorá je taká užitočná, že sám život bez nej nie je možný, nemá hodnotu, zatiaľ čo diamanty, ktoré vonkoncom nie sú užitočné, majú takú vysokú cenu? Na rozdiel od Adama Smitha vy môžete dať na túto otázku nasledujúcu správnu odpoveď: Krivky ponuky vody a dopytu po vode sa pretínajú pri veľmi nízkej cene, zatiaľ čo dopyt po diamantoch a ponuka diamantov sú také, že rovnovážna cena diamantov je veľmi vysoká.“
Martin Mojžiš pak tento výklad komentuje:
Samuelsonovo vysvetlenie k tomu zdanlivo niečo pridáva, ale všetko pridané je len balast. Ním spomínané krivky sa v prípade vody pretnú v bode zodpovedajúcom veľkému množstvu a nízkej cene, pri diamantoch je to malé množstvo a vysoká cena.
Když jsem tyhle věty přečetl manželce, odvětila, že celý smysl poptávkově-nabídkové analýzy přece není v tom, kde leží onen průsečík, ale v tom, jaké jsou sklony (či ještě lépe elasticity) poptávkových a nabídkových křivek, a jak se tyto křivky posouvají. A manželka má samozřejmě vždycky pravdu.
A má ji i v tomto případě. Nevím, co způsobilo, že se Martin Mojžiš zaměřil právě na onen průsečík. Možná se mu dokonale podařilo vytrhnout odstavec z kontextu. Možná je slovenský překlad knížky nějaký podivný. A nebo Samuelson s Nordhausem v knížce celý problém skutečně velmi nevhodně vysvětlují (jejich učebnici jsem měl v ruce naposledy někdy před deseti lety, takže nemůžu soudit). Ať už je to jakkoliv, Mojžišova kritika konceptu nabídkově-poptávkového grafu střílí mimo.
Samotný bod, kde se nabídková a poptávková křivka protínají, není zajímavý
První problém je v tom, že bod "zodpovedajúci veľkému množstvu a nízkej cene" závisí na zvolených jednotkách. Ano, když budeme vážit diamanty v tunách, tak zřejmě nalezneme rovnováhu při ceně vyjádřené vysokou numerickou hodnotou a množství vyjádřeném nízkou numerickou hodnotou. Ale když začneme vážit v nanogramech, tak tomu budu přesně naopak.
Cena zboží totiž není vyjádřená v korunách, stejně jako rychlost není vyjádřená v kilometrech. Cena se vyjadřuje v korunách za jednotku zboží, podobně jako rychlost vyjadřujeme v kilometrech za hodinu.
Samozřejmě, že bychom mohli použít argument, že bychom pro vodu a diamanty měli zvolit stejné jednotky. Ale má to smysl vždy tak dělat? Co kdybychom si místo vody vybrali jiné zboží, třeba housle? Vyjadřovat cenu houslí v korunách za kilogram zřejmě nemá smysl.
Když si ale jednotky můžeme volit libovolně, tak pojem "velkého množství při nízké ceně" dává smysl pouze v případě, pokud se odkážeme na nějakou subjektivně vhodnou jednotku (nějaký společenský koncensus o tom, co je vhodná jednotka měření pro každý statek), a to není právě ekonomický pojem. Pokud zafixujeme numerické hodnoty na osách a budeme měnit množstevní jednotku, "rovnovážné" body, které jsou ekonomicky zcela ekvivalentní, vykreslí na grafu krásnou hyperbolu a nemáme žádný objektivní způsob, jak z mnoha bodů vybrat ten "správný".
Zadruhé, podstatou poptávkově-nabídkové analýzy není hledání samotného průsečíku. Když se podíváme na jakýkoliv ekonomický model, zjistíme, že má obvykle znormalizované ceny a množství. Vhodným škálováním můžeme sice dosáhnout toho, že se křivky protnou při numerických množstvích a cenách, které "odpovídají realitě", ale to je nezajímavé - protože jsme toho dosáhli tak, že jsme model takto naladili.
Podstatou ekonomie není vysvětlit, proč při ceně dvacet korun za litr lidé poptávají právě půl litru mléka denně. To je z větší části dáno fyziologií člověka. Stejně tak se ekonomie nesnaží vysvětlit, proč se lidem líbí diamanty, a ne jiné látky, které také mohou být vzácné. Co se týče preferencí, De Gustibus Non Est Disputandum.
Co tedy z ekonomického hlediska zajímavé je?
Co ekonomy ve skutečnosti zajímá, jsou změny polohy rovnovážného bodu v odezvě na na změny podmínek. Čím jsou tyto změny dané? Jednak sklonem křivek a jednak změnou jejich polohy. Obě vlastnosti jsou přitom úzce propojené.
Sklony křivek sice také závisí na zvolených jednotkách, ale pokud použijeme na osách logaritmická měřítka, tak sklony křivek vyjadřují poptávkové a nabídkové elasticity, a ty už jsou ke změně jednotek invariantní. A právě proto jsou elasticity v ekonomické analýze tak hojně používané.
Nabídková a poptávková elasticita už je přitom koncept, který lze ekonomicky uchopit. Popisuje totiž, jak se mění nabízené či poptávané množství jako funkce ceny - a tyto změny už úzce souvisejí s ekonomickými pojmy jako je krátké či dlouhé období, nebo substituovatelnost napříč statky. A to už jsou objekty, se kterými lze teoreticky pracovat.
Podobně je to s posuny křivek. Když na vás ekonom vyhrkne, že se snaží identifikovat nabídkové a poptávkové šoky, pak zjištuje, jaké faktory vedou k posunu nabídkové či poptávkové křivky, a zda je schopen změny těchto faktorů vypozorovat v datech.
Proč je to důležité? Pokud totiž dokážu například izolovat nabídkový šok, tedy změnu vnějších faktorů, která vede pouze ke posunu křivky nabídky, pak rovnovážné body, které tímto způsobem získávám, leží všechny na stejné křivce poptávky, a dokážu z nich tak odvodit její sklon (elasticitu). Stejně tak je to i s poptávkovými šoky - pomocí nich zase získám sklon nabídkové křivky.
A právě tady se skloubí ekonomická teorie s empirickou analýzou. Ekonomická teorie vytvoří model, který popisuje vztahy mezi ekonomickými veličinami, k nimž například patří ony elasticity. Je poté na empirické ekonometrické analýze, aby platnost těchto vztahů ověřila - a dělá to právě tak, že se snaží identifikovat popsané nabídkové a poptávkové šoky, aby zjistila, zda empirické elasticity odpovídají těm teoretickým.
Je patrné, že analýza toho, ve kterém konkrétním bodě se samotné křivky protínají, není součastí ani teoretické ani empirické stránky zkoumání.
Existuje ještě jeden důvod, proč sklony a posuny křivek jsou mnohem zajímavější než samotná poloha bodu rovnováhy. Cílem každé vědecké disciplíny je totiž predikce - tedy zjišťování toho, co se stane, když se změní vstupní podmínky. To, že je dnes míra nezaměstnanosti v ČR na úrovni 9,6%, je skutečnost, kterou získám pouhým měřením. Nás ale zajímá například to, jak se změní míra nezaměstnanosti, pokud německá ekonomika poroste rychleji. Taková změna zřejmě vyvolá poptávkový šok na trhu práce, a abychom věděli, o kolik se v takovém případě změní míra nezaměstnanosti, musíme vědět něco o velikosti posunu křivky poptávky po práci (což nám napoví model produkční funkce) a sklonu křivky nabídky práce (o čemž nás informuje model rozhodování lidí o tom, při jaké mzdě přijmout jakou práci).
Martin Mojžiš v závěru své polemiky píše:
Myslím, že toto shrnutí vystihuje, k jakému nepochopení zde skutečně došlo (ať už k němu došlo ve kterémkoliv ze stádií, které jsem popsal výše (autor/překladatel/novinář)).
Bod 3 je pravdivý, ale pravdivý nejen v ekonomii - čím více se vzdalujeme od množiny dat, které má k dispozici pro ověření jakékoliv teorie, čím více napínáme teorii k hranicím použitelnosti, tím horší výsledky můžeme očekávat.
Bod 1 je, jak jsem již popsal, ekonomicky nezajímavý. Samotná poloha průsečíku nabídkové a poptávkové křivky neposkytuje odpovědi na ekonomicky relevantní otázky.
Kde je skutečné jádro ekonomické analýzy, je bod 2, který Martin Mojžiš označuje jako dohady a ke kterým řadí právě i elasticity a posuny křivek. Martin Mojžiš používá onen pojem dohady jako odsudek, ale to je velká chyba. Je přece podstatou každého vědního oboru vzít právě takové dohady a systematicky je teoreticky a empiricky analyzovat, abychom je přetvořili v poznání. Martin Mojžiš u těchto dohadů končí. Jenže to je právě okamžik, kde skutečná ekonomická analýza teprve začíná.
Jako mnohaletý podnikatel, analytik a fanda ekonomie dávám jednoduše za pravdu panu Mojžíšovi (a rakouské ekonomické škole). Snaha (neo)klasické ekonomické školy napasovat vše do pseudovzorečků - které navíc většinou v praxi neobstojí - je spíše kontraproduktivní, než užitečná.
OdpovědětVymazatPřipomíná snahy matematiků 19tého století popsat celý svět matematikou, aby jim pak Godel jejich vlastním aparátem nesporně dokázal, že to prostě nejde :).