středa 30. září 2009

Odměňování manažerů a Janotovy návrhy


Eduard Janota navrhuje změny v odměňování šéfů státních firem, které by vedly ke snížení platů těch manažerů, jejichž firmy neprosperují. To zní jako logické opatření, ovšem situace je ve skutečnosti mnohem složitější. Pravidla odměňování vysokých manažerů, kteří mohou dramaticky ovlivnit směřování firmy, jsou komplikovaným ekonomickým problémem, ve kterém hrají klíčovou roli motivační faktory, asymetrická informace, sklon manažerů k riziku nebo teorie neúplných kontraktů.
Abychom předešli dohadům, je třeba říci, že akcionář si může ve své firmě stanovit odměny manažerů podle libosti (v rámci zákonů a smluvních vztahů) a totéž platí pro stát ve státní firmě. Existují však způsoby dobré a horší.

Cílem vztahu vlastníka a manažera je sladění vzájemných cílů. Vlastník se snaží o maximalizaci hodnoty firmy, zatímco manažer o maximalizaci vlastních platových a mimoplatových výhod (managerial perks). Vlastník proto chce navrhnout manažerskou smlouvu nastavující manažerovi platové podmínky, které ho zároveň budou motivovat k maximalizaci hodnoty firmy.

O tom, že to není tak jednoduché, svědčí jak stovky článků na toto téma napsané, tak i praktické ukázky manažerského chování. Důležitá zde přitom není ani tak tolik kritizovaná průměrná výše odměn, jako jejich struktura a navázání na úspěch či neúspěch firmy.

Je zřejmé, že výše odměny by měla souviset s tou částí hospodářského výsledku, kterou může manažer ovlivnit. Ale i tady lze hodně zkazit. Vezměme například doslova titulek z odkazovaného článku v Hospodářských novinách a předpokládejme, že kontrakt zajišťuje manažerovi prémie pouze v situaci, kdy dosáhne zisku.

Firma nechť se někdy v průběhu roku octne ve ztrátě a manažer stojí před investičním rozhodnutím. Jednou z možností je bezpečná investice, která firmě zajistí bezrizikový přínos, který s jistotou zmírní ztrátu. Druhou možností je riziková investice, která buď firmu přehoupne do mírného zisku, nebo ji pošle do hluboké ztráty.

I v situaci, kdy by pro firmu (a tedy pro jejího vlastníka) byla výhodnější bezpečná investice, se manažer rozhodne pro investici rizikovou, protože to je jediná možnost, jak může dosáhnout na prémii, byť třeba s malou pravděpodobností (odhlédněme pro jednoduchost od možnosti, že v případě velké ztráty je možné manažera potrestat třeba ukončením smlouvy - na principu to nic nemění). I dobře míněná snaha o motivaci manažera k zisku tady má efekt zcela opačný. Uvedený příklad přitom má podklad v praxi - naprosto analogické problémy (v sofistikovanější podobě) jsou například aktuální ve vztahu mezi investory a manažery hedgových fondů.

Eduard Janota samozřejmě nebude tak naivní, aby strukturoval manažerské kontrakty přesně tak, jak uvádí titulek Hospodářských novin. Příklad ale má ilustrovat, že tvorba vhodných manažerských kontraktů není vůbec jednoduchá.

1 komentář:

  1. přesto si myslím, že jádro pudla je někde trochu jinde: manažeri rozhodují z větší části o jiných a jen z malé části o sobě. Následky svých vlastních rozhodnutí sami na sobě pocítí jen minimálně, nic je tedy nenutí být zdrženlivý a opatrný. Je to především otázka odpovědnosti, vůči které jsou - alespoň se mi to tak jeví - manažeři nejenom imunní, ale přímo imunizováni (!). Vždyť jaký je běžný mediální obrázek manažera: čím větší \"řezník\", tím větší hrdina. Slávu nezíská ten, kdo zachrání nejvíce pracovních míst, ale ten, kdo je nejrazantněji zredukuje.

    OdpovědětVymazat