Milton Friedman přišel v roce 1957 s teorií, že lidé neodvozují svou spotřebu od výše svých aktuálních příjmů, ale od výše očekávaných příjmů v průběhu svého života. V dobách, kdy je příjem vyšší, by měli lidé spořit, a úspory utrácet v obdobích, kdy jsou příjmy nižší. Tahle teorie, rozpracovaná v řadě modelů, získala název hypotéza permanentního příjmu (permanent income hypothesis).
Myšlenka je to velmi jednoduchá, ale naráží na spoustu empirických pozorování, které ji zdánlivě jasně vyvracejí. Jedním z těchto pozorování je i skutečnost, že domácnosti, ve kterých jsou manželé kolem 55-60 roku věku, začínají prudce snižovat výdaje za jídlo. To je podle hypotézy permanentního příjmu úplně špatně - lidé by si měli v průběhu života naspořit dostatek peněz na to, aby se alespoň v jídle nemuseli příliš uskrovňovat. Jedno z dříve často zmiňovaných zdůvodnění, totiž že starší lidé jsou méně vitální a tudíž nemusí tolik jíst, neobstojí. Když se totiž změří spotřeba kalorií, je pravda, že ve stáří klesá, ale dochází k tomu mnohem později, než kolem 60. roku. Jiná podivnost s jídlem je, že zatímco výdaje na jídlo prudce klesají, výdaje na zábavu zůstávají přibližně stejné - viz následující graf.
Mark Aguiar a Erik Hurst se rozhodli detailně prozkoumat a modelovat [pdf], co za poklesem výdajů na jídlo s příchodem důchodového věku stojí. Na pomoc si vzali model produkce v domácnosti od Garyho Beckera (A theory of the allocation of time, 1965 [JSTOR]). Domácnosti totiž není čistým konzumentem, ale funguje jako malá firma - nakupuje "suroviny", ke kterým potom přidává vlastní práci a přetváří je na statky, které jí přinášejí užitek. Skutečná cena oběda tak není dána jen cenou surovin, ale i cenou práce spotřebovanou k jeho přípravě.
Domácnosti, ve kterých jsou manželé zaměstnaní, mají velmi vysoké náklady času. Aguiar a Hurst ukazují, že takové domácnosti kupují více předpřipravených (dražších) potravin a častěji chodí do restaurací. S příchodem důchodového věku najednou náklady času výrazně klesají. Pokles výdajů na jídlo však není způsobený tím, že by lidé museli začít nezbytně šetřit a jíst méně - je daný tím, že lidé kupují levnější základní potraviny, které doplňují větším množstvím svého vlastního (a nyní levnějšího) času, aby připravili v konečném výsledku stejně hodnotnou stravu.
Nejde tedy o iracionalitu a nedostatečné spoření na důchodový věk, ale o racionálně aplikovaný substituční efekt. Ostatně, kdyby si lidé na důchod spořili příliš málo, spíše by s příchodem důchodového věku omezili výdaje na zábavu než na jídlo - a jak je patrné z grafu, výdaje na zábavu neklesají.
Žádné komentáře:
Okomentovat