úterý 23. března 2010

Dvě poznámky k boji o autorská práva


Kdo může za rozklad hudebního průmyslu

První poznámkou je odkaz na zamyšlení Patricka Zandla o právech k audiovizuálnímu obsahu na Marigoldu. Shrnutí historického vývoje je výborné:

Tak přišel druhý krok, vytvoření si skupiny vlastních autorů, kteří budou na mediaprůmyslu závislí naprosto, budou jeho podřízeným produktem založeným nikoliv na potřebě tvořit, ale na potřebě se uživit. V ten moment se jasně odlišili tvůrci od producentů. První tvořili z potřeby vyjádřit myšlenku a tato potřeba se nutně nemusela protínat s příjmem z takové tvorby, podstatné bylo tvoření, vyjádření se. Producent produkoval díla, aby se uživil. ... Tímto postupem ovšem začala spirála inflace obsahu. ... A tím jsme se dostali do dnešní doby, do roku 2010, přičemž jsme si stihli vysvětlit základy deprese mediálního trhu bez toho, aniž bychom jedinkrát použili slovo „internet“. Internet se stal jen katalyzátorem, nikoliv příčinou jevu.

Ekonomickému pohledu na autorská práva jsem se na tomto blogu mnohokrát: Proč je z ekonomického pohledu duševní vlasnictví odlišné od fyzického, a jak lze pomocí nárokování práv k duševnímu vlastnictví dospět k problému obecní pastviny naruby. Psal jsem o neudržitelnosti DRM, a o tom, jaké "inovace" se držitelé práv k duševnímu vlastnictví snaží prosadit - například zvláštní autorské poplatky za automatické předčítání zakoupených knih, nebo rozšíření autorskoprávní ochrany i na egyptské pyramidy. Stejně tak jsem se věnoval i problému zveličování ztrát způsobených kopírováním - dopadům na zisky a naposledy na zaměstnanost.

Nelze zapomenout také na knihu Michele Boldrina a Davida Levina Against Intellectual Monopoly.

Když dva oligopoly bojují proti sobě

Druhá dnešní poznámka se týká dnešního článku na iDnes, který je vrchovatě naplněný ekonomickými koncepty.

O tom, že hudební průmysl je oligopolním odvětvím, ví všichni. Oligopol maximalizuje zisky tím, že zvyšuje ceny nad úroveň, která by panovala při dokonalé konkurenci, brání vstupu do odvětví, používá cenové dohody, nebo využívá politické prostředky k prosazení vlastních zájmů (nátlakové akce na rozšiřování a prodlužování platnosti práv k obsahu).

Firmy v oligopolu si sice konkurují, ale protože mají také společný zájem, je vzájemná konkurence do značné míry omezená. Největší konkurence tedy nepůsobí uvnitř, ale zvenčí.

To se naplno projeví, když se celé odvětví začne v rámci technologického pokroku prolínat s jiným. V článku na iDnes se sráží oligopolní hudební průmysl s jiným oligopolem - mobilními operátory.

Mobilní operátoři sice v rámci telefonních služeb opět působí jako oligopol, nicméně v okamžiku, kdy ucítí příležitost dobýt jiný trh, oligopolní mechanismy nefungují. Navíc - zatímco pro hudební vydavatele je produkce hudby hlavním obchodním modelem, mobilní operátor může hudební obsah do svého obchodního modelu zakomponovat zcela jiným způsobem.

Službu "stáhni si album a zaplať, kolik chceš," už několik měsíců nabízí operátor T-Mobile. ... Pro T-Mobile je to slušný prostředek, jak propagovat své služby. Vydavatelům se to ale nelíbí. ... "Je to čirá devalvace, lépe řečeno devastace hodnoty nových alb," hrozí se Vladimír Kočandrle, šéf české pobočky vydavatelství EMI.

Kočandrle má zřejmě v hlavě ekonomickou teorii, která popisuje, že lidé odvozují užitek z ekonomického statku na základě jeho ceny - pokud je statek drahý, tak z něj mám i větší užitek. Taková teorie je sice do určité míry aplikovatelná u luxusního zboží, kde vysoká cena je symbolem společenského statutu, ovšem v případě CDčka? To opravdu ne.

Své "dva centy" přihazuje i šéf Universal Music:

"Místo toho, aby se umělci snažili nové nahrávky prodat za cenu, která má ještě nějaký ekonomický smysl, tak je raději rozdávají, aby mohli dostat peníze na větší bedny a světla na turné," říká šéf Universal Music Tomáš Filip.

Přirozená otázka se přímo nabízí: Ekonomický smysl pro koho? Michal Mareda z Vypsané Fixy to osvětluje:

"Chtěli jsme nahrát desku v Londýně, ale náš tehdejší vydavatel Sony BMG ji nechtěl financovat, tak jsme si ji nahráli na vlastní náklady. A její případné vydání pod křídly Sony pro nás nebylo zrovna výhodné, tak jsme se dohodli s T-Mobilem," říká Michal "Márdi" Mareda, zpěvák a skladatel skupiny Vypsaná fiXa.

Hudební firmy často vysvětlují svou důležitost tím, že bez nich by hudební skupiny svá díla nemohly šířit a dostat se tak do povědomí. Rozvoj technologií ovšem ukázal, že dnes může skupinám šířit jejich díla kdekdo - i mobilní operátor. Dokážete si představit, že by se před dvaceti lety SPT Telecom pustil do vydávání hudby?

Stávající situace hudebních vydavatelů s jejich tradičním obchodním modelem je skutečně jen bojem výrobců svíček proti elektřině.

2 komentáře:

  1. som rad, ze ma autor triezvy pohlad na dnesny svet autorskych prav. kudos!

    OdpovědětVymazat
  2. technologia ovplyvnila hudobny priemysel 2 sposobmi.
    1)podstatne nizsie \"costs of entry\", pre hudobnika. V alternativnej hudbe velmi vzrastol pocet self a net releasov, ktore vznikaju na principe DIY. Produkcia hudby je ovela lacnejsia, propagacia moze benefitovat zo socialnych sieti, a aj samotne vydanie je mozne bez sprostredkovatela.

    2) v pripade entry success klesly trzby z albumov interpretov, ktorych by som pomenoval \"stars\". Do akej miery su postihnuti sami intepreti je otazne, kedze velka cast trzieb z ich hudby isla prave na naklady vydavatelov. Ked Radiohead spravili experiment s \"pay how much you want\" cenovou politikou, vysledkom boli pre nich najvyssie prijmy ake kedy z predaja albumu mali. Vydavatelovi sla samozrejme nula.

    v tejto oblasti chyba naozaj dobry econ paper, ktory by sa pozrel na celkove zmeny v distribucii trzieb z hudby, pricom data by mali zahrnut aj self-release tituly.

    Stekaju hlavne vydavatelia, ale ti nikoho nezaujimaju. Underground kapely a mensinove zanre vyzeraju ze z technologie profituju. Subjektivne mam pocit ze ponuka je ovela sirsia a dostupnejsia ako pred 10 rokmi. To je pre mna osobne dolezitejsie ako to ci Madonna zarobi 50 milionov alebo 30.

    Zaujimave su aj trendy v strukture trzieb hudobnikov. Viac penazi zacina plynut z koncertov a vystupeni, ktore su stale exkluzivne. Pocit mi vravi ze dolezitejsie su aj prijmy z reklam, merchandizingu triciek a podobne. Menej sa zaraba na albume ako takom.

    Este priklad z mensinoveho zanru elektronickej hudby zaskatulkovanom ako Dubstep. V tomto zanri je hlavnou producentskou jednotkou skoro vzdy jednotlivec. Svoju hudbu prezentuje casto ako DJ. DJ hranie je relativne lacne (staci jedna letenka, jedna izba v hoteli a podobne) a teda je kladeny doraz prave na DJsku prezentaciu. Top producenti/DJi odohraju 2-4 noci za tyzden.

    Naopak albumy sa vydavaju zriedka. Top label v zanri (Hyperdub) vydal za 5.5 rokov existencie len 4 dlhohrajuce albumy. Viac sa vydavaju singly, ale aj tu je posun k netradicnemu rieseniu. Totiz hviezdy v ramci zanru si casto strazia vlastne vytvory (skladby) tym ze ich hraju bud exkluzivne oni sami, alebo ich poskytuju len spriaznenym DJom, ktory im v ramci barteru davaju ine exkluzivne veci. Vznikol pojem \"white label\" co je vinyl ktory je nalisovany v pocte radovo 10tok kusov a nie je zohnatelny v ziadnom predaji. Tuto exkluzivitu vyuzivaju DJs pri hrani niekolko mesiacov, niekedy az do doby jedneho roka. To vytvara vecsi dopyt po samotnom zivom vystupeni producenta. Oficialne sa vecsinou vydavaju tracky ktore su uz oskusane a tak trochu \"prevarene\" ... kazdy, kto tu scenu trochu sleduje ich uz pozna.

    OdpovědětVymazat